«Cor Serpentis»

Ivan Jefremov

Cor Serpentis

Mlhou zapomnění, zahalující vědomí, se prodrala hudba… „Nespi již! Vždyť lhostejnost vítězstvím je Entropie černé…“ Slova známé árie vzbudila obvyklé asociace paměti a vyvolala jejich nekonečný řetěz.

Život se vracel. Obrovská kosmická loď se ještě otřásala, ale automatické mechanismy vytrvale pokračovaly ve své práci. Smršť energie kolem každého ze tří ochranných poklopů zastavila svůj neviditelný pohyb. Několik vteřin zůstaly poklopy, podobající se velkým úlům z matového zeleného kovu, ve své původní poloze, pak najednou se všechny současně zvedly vzhůru a zmizely v otvorech stropu mezi změtí rour, příčníků a drátů.

Dva lidé zůstali bez hnutí v hlubokých křeslech obklopených prstenci, které tvořily podklad zvednutých poklopů. Třetí opatrně pozvedl těžkou hlavu a zlehka potřásl hustými tmavými vlasy. Zvedl se z hloubky měkoučké izolace, usedl a trochu se předklonil, aby mohl přečíst údaje přístrojů. Byla jich spousta na šikmé světlé ploše velké palubní desky, která se táhla napříč celou místností ve vzdálenosti půl metru od křesel.

„Pulsace skončila!“ ozval se pevný hlas. „Vy jste se zase probudil ze všech nejdřív, Kari? Ideální zdravotní stav pro astronauta!“

Kari Ram, elektromechanik a astronavigátor hvězdoletu „Tellur“, se okamžitě obrátil a setkal se s pohledem kapitána, ještě trochu mlhavým.

Mut Ang se pohyboval jen s největšími potížemi. Odlehčeně si vydechl a postavil se u pultu.

„Čtyřiadvacet parseků1… Minuli jsme hvězdu. Nové přístroje jsou vždycky nepřesné. Lépe řečeno, neumíme je ovládat. Můžete vypnout hudbu, Tej se probudil.“

V nastalém tichu uslyšel Kari Ram jen nepravidelný dech probouzejícího se přítele.