«Poledne, XXII. století»

Arkadij a Boris Strugačtí

Poledne, XXII. století

přeložil Josef Týč, 1980

Kapitola první

TÉMĚŘ TI SAMÍ

NOC NA MARSU

Když se rezavý písek pod pásy krauleru konečně usadil, Petr Alexejevič Novago zasunul zpátečku a křikl na Mandela: „Seskoč!“ Krauler se zachvěl, rozhazoval hromady písku a prachu a začal se převracet zádí nahoru. Novago vypnul motor a vykulil se ven. Dopadl na všechny čtyři a aniž se napřímil, rozběhl se stranou, ale písek pod ním sedal a propadal se. Přesto se dostal na pevné místo a usedl s nohama staženýma pod sebe.

Uviděl Mandela klečícího na protějším okraji trychtýře a záď krauleru zahaleného v mlze, trčící z písku na dně kráteru. Teoreticky byly vyloučeny předpoklady, že by se s kraulerem typu Ještěrka mohlo něco podobného stát. Tedy aspoň tady na Marsu. Krauler Ještěrka byl lehký, rychlý stroj — pětimístná otevřená plošina na čtyřech samostatných pásových podvozcích. A tady pomalu sklouzával do černé díry, kde se mastně leskla hluboká voda. Z vody se valila pára.

„Kaverna,“ řekl ochraptěle Novago. „Měli jsme smůlu, budeme muset…“

Mandel otočil k Novagovi tvář, kterou mu kyslíková maska ukrývala až k očím.

„To jsme tedy měli,“ řekl.

Bylo úplné bezvětří. Chuchvalce páry z kaverny stoupaly kolmo k černofialovému nebi, posetému velkými hvězdami. Nízko na západě viselo slunce — malý výrazný kotouč nad dunami. Od dun se narudlým údolím táhly černé stíny. Bylo naprosté ticho, rušené jen šuměním písku stékajícího do trychtýře.

„Tak jo,“ řekl Mandel a vstal. „Co budem dělat? Přirozeně že ho nevytáhneme.“ Kývl hlavou směrem ke kaverně. „Nebo by to šlo?“

Novago zavrtěl hlavou.

„Nešlo, Lazare Petroviči,“ řekl. „Nevytáhneme.“

Ozval se táhlý syčivý zvuk, záď krauleru zmizela a na černé hladině se vytvořilo a prasklo několik bublin.