«Mesto zaslibenych»

Arkadij a Boris Strugačtí

Město zaslíbených

„Jak se máte, karasi?“

„Celkem normálně… Merci…“

(V. Katajev)

„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti, vím, ze nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávali za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři…“

(Zjevení Janovo, Apokalypsa)

Přeložili Jana Moravcová a Bohumil Neumann

ČÁST 1. ASANÁTOR

Kapitola 1

Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.

Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.

V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.