«Měsíc mého života»

Ondřej Neff

Měsíc mého života

I. ČÁST. PRŮKOPNÍCI

1/

Na to datum si vzpomínám přesně: 26. června 2045. Čekal jsem na to datum. O půlnoci z pětadvacátého na šestadvacátého jsem seděl ve svém šuplíku. Docela sám. Na stole přede mnou čtyři věci: krabice označená jako malinový sirup, plná pašovaného rumu, z poloviny dopitá, sklenička vrchovatě plná, ostře nabroušený nůž a maličký obdélníček s číslicí jedna.

Maličký obdélníček.

To všechno zbylo z půldruhého metru dlouhé krejčovské míry. Už ne stopadesátka, už ne stovka, padesátka, desítka. Jenom jednička.

Pětadvacítka na kalendáři se změnila v šestadvacítku. Docela malá změna — v obrazci přibyla jenom jedna maličká čárečka. Z pětky se stala šestka. Pětka je složená z pěti úseček, šestka z šesti. Dvacetiprocentní zisk.

Pro mě to byl zisk stoprocentní. Tisíciprocentní. To proto, že touhle jednou čárčičkou se zítřek změnil v dnešek.

Uchopil jsem sklínku, usmál se na kalendář, pozdravil ho prastarým pijáckým gestem a pak jsem vyklopil obsah rovnou do chřtánu.

Na zdraví, ať slouží. Nalil jsem si novou sklínku, uchopil nůž a jal jsem se obdélníček cupovat na vlákénka. Když jsem byl hotov, jednotlivá vlákénka jsem sekal na miničástečky.

Trvalo mi to hodinu, ale práci jsem odvedl dokonale: z obdélníčku se stala hromádka žlutavého prášku. Opici jsem už měl pořádnou.

Byla to hodná opice. Uložila mě na kavalec a uspala líp než maminčina ukolébavka. Nazítří ráno jsem ale byl na nohou, sotva zazněla siréna. Na nohou, a šup ke dveřím, vak s živobytím v jedné ruce, nedopitou krabici v druhé. Jaképak oblékání a mytí. Copak jsem se svlékal, než jsem spadnul na kavalec? A rum je lepší než deset zubních kartáčků.

Zajímavý. Vstal jsem hned, co to houklo, ale v koridoru už bylo plno. Chlapi tekli chodbou jako kapři při výlovu. Byla to částečně sranda, ale sem tam taky padla nějaká ta facka a kravál tu byl horší než dole v šachtě. Každej by nejraději běžel — letěl by, kdyby mohl. Jenže bylo nás pět sto­vek a nezbylo nám než týct rourou jako ta zatracená hlušina. K vzteku. Tělo na tělo, pro nohy místa jen tolik, aby se dalo dělat šup, šup, šup, šup, posunovali jsme se po decimetrech, ty vzadu křičeli, proč to předek zdržuje, a zepředu křičeli dozadu, ať jdou ty vzadu do hajzlu, že tam někde úplně vpředu nějaký blbci udělali špunt, a když ty vzadu křičeli dopředu, že půjdou těm úplně vpředu nakopat, tak ty uprostřed řvali, tak to zkuste, jen pojte, na co čekáte.

Marný řeči. Nezbylo než dělat šup, šup, šup, šup nohama, vydržet těch pár desítek metrů úzký chodby. Mně to bylo jasný, já nekřičel, jenom to mě mrzelo, že jsem se nechal uskřípnout s rukama svisle podle těla, takže jsem nemohl tu rumovou ruku vytáhnout nahoru, abych si opravil chuť. Šup, šup, šup.

A dvorana. Tam bylo národa! Přišli se před odchodem na šichtu po­dívat i ti chlapi, co to měli za stovku, za dvě, nescházeli ani nováčkové, ale ti se chovali tiše. Zato mazáci! Řečí jak vopice chcanek, a hlavně spousta nápadů stran ženskejch, které na nás nahoře čekaj, a kdyby našinec měl splnit každý to “jednou za mě“, měl by dva roky dopředu plný ruce práce, pokud se to tak dá říct. Křičeli na nás, my zase na ně, tu a tam člověk zahlíd na ochozu známou tvář, a to na vás sáhnul smutek, přece jenom osmnáct měsíců je osmnáct měsíců, žili jsme tu tělo na tělo. Tam někde nahoře byl i Kazik Prus, můj jedinej kamarád. Chtěl bych mu zamávat, ale nešlo to.

Klid! Klid!

Zrovna naproti, na balkoně třetí etáže, se objevil hlavní inženýr Dutkiewicz a vedle něho provozní náměstek Petrák, oba v dělnickým, i gumovky měli na nohách, šaškové, div že si nenasadili přílby, soudruh ředitel se nevobjevil, ten má asi jiný starosti, extra příděl kafe anebo pří­prava na gremiálku, aspoň že provozního poslal. Když už jsme tu dřeli osmnáct měsíců, zasloužíme si, aby se s námi slušně rozloučili.

Klid!

Jak se mohou rozloučit, když mazáci řvou: „Jednou za mě!“ a my, co vodjiždíme, křičíme: „Ani čuchnout!“ a tak podobně. Tak hergot, proč nedržej hubu?