«Solaris»

Stanisław Lem

SOLARIS

PŘISTÁNÍ

V devět hodin palubního času jsem prošel kolem lidí stojících u startovací šachty a sestoupil po kovových příčlech do nitra kontejneru. Místa tam bylo právě jen tolik, že jsem mohl zvednout lokty. Když jsem nastrčil konec hadice na vývod ve stěně, skafandr se nadmul a od toho okamžiku jsem nebyl schopen nejmenšího pohybu. Stál jsem — či spíše visel — ve vzduchovém lůžku, spojen v jediný celek s kovovou skořepinou.

Zvedl jsem zrak. Vypouklým průzorem jsem spatřil stěny šachty a vysoko nahoře Moddardův obličej, který se nakláněl dolů. Obličej však brzy zmizel a kolem zavládla tma, protože otvor startovací šachty se uzavřel těžkým bezpečnostním příklopem. Slyšel jsem osmeré zabzučení elektrických motorů, které dotahovaly šrouby. A potom syčení vzduchu vháněného do amortizátorů. Oči přivykaly tmě. Už jsem viděl zeleně světélkující obrysy jediného kontrolního přístroje.

„Připraven, Kelvine?“ ozvalo se ve sluchátkách.

„Připraven, Moddarde,“ odpověděl jsem.

„Nemusíš se o nic starat. Stanice tě převezme sama,“ řekl. „Šťastnou cestu!“

Než jsem stačil odpovědět, nahoře něco zaskřípalo a kontejner se zachvěl. Instinktivně jsem napjal svalstvo, ale nic víc se nedělo.

„Kdy bude start?“ zeptal jsem se a uslyšel jsem šelest, jako by se na membránu sypala zrníčka nejjemnějšího písku.

„Už letíš, Kelvine. Buď zdráv!“ odpověděl zblízka Moddardův hlas.

Ještě než jsem tomu stačil uvěřit, otevřela se přímo proti mému obličeji široká štěrbina, kterou jsem spatřil hvězdy. Marně jsem se snažil najít alfu Vodnáře, k níž teď odlétal Prométheus. Obloha těchto končin galaxie mi nic neříkala, neznal jsem ani jedno souhvězdí, v úzkém průzoru tkvěl jen rozjiskřený prach. Čekal jsem, kdy pobledne první hvězda. Propásl jsem to však. Začaly najednou všechny slábnout, mizet a rozplývat se na rezavějícím pozadí. Pochopil jsem, že jsem už v horních vrstvách atmosféry. Nepohyblivý v sevření vzduchových polštářů, mohl jsem hledět jen přímo před sebe. Obzor jsem pořád ještě neviděl. Letěl jsem, letěl, aniž jsem to sebeméně pociťoval, jen mé tělo začal pomalu, záludně zalévat žár. Vně kontejneru se probudilo tiché, pronikavé švitoření, jako kdyby po mokrém skle klouzal kov. Nebýt číslic, jež vyskakovaly v okénku kontrolního přístroje, vůbec bych si byl neuvědomoval, jak prudce padám. Hvězdy už docela zmizely. Průzor se vyplňoval rudým jasem. Slyšel jsem těžký zvuk vlastního tepu, obličej mě pálil, na krku jsem cítil chladný van klimatizátoru; litoval jsem, že se mi nepodařilo spatřit Prométhea — byl už asi mimo dosah viditelnosti, když automatické zařízení otevřelo průzor.

Kontejner se otřásl, jednou, podruhé, a nesnesitelně se rozvibroval. Toto chvění proniklo všemi izolačními vrstvami i vzduchovými polštáři a vtrhlo do hlubin mého těla — zelený obrys kontrolního přístroje se rozmazal. Hleděl jsem na to beze strachu. Nepřiletěl jsem přece z takové dálky proto, abych zahynul těsně před cílem.

„Stanice Solaris,“ řekl jsem. „Stanice Solaris, stanice Solaris! Udělejte něco. Zdá se, že ztrácím stabilizaci. Stanice Solaris, tady přistávající. Příjem.“

A opět jsem propásl důležitý okamžik, okamžik, kdy se objevila planeta. Rozprostřela se přede mnou, obrovská, plochá; z rozměrů šmouh na jejím povrchu jsem mohl usuzovat, že jsem ještě daleko. Nebo vlastně — vysoko, protože jsem už překročil onu nepostižitelnou hranici, kde se vzdálenost od nebeského tělesa stává výškou nad ním. Padal jsem. Stále jsem padal. Teď jsem to cítil, dokonce i když jsem zavřel oči. Okamžitě jsem je však opět otevřel, protože jsem chtěl co nejvíce vidět.

Počkal jsem několik desítek vteřin a pak jsem opakoval výzvu. Ani tentokrát jsem však nedostal odpověď. Ve sluchátkách se rozléhaly jen neustávající salvy atmosférických výbojů. Pod nimi se ozývalo šumění, tak hluboké a nízké, jako by to byl hlas samé planety. Oranžová obloha v průzoru se zatáhla bělmem. Sklo okénka potemnělo; instinktivně jsem se skrčil, pokud mi to pneumatické bandáže dovolily, avšak hned v příští vteřině jsem pochopil, že to jsou mraky. Jejich vrstva uletěla nahoru, jako by ji někdo odfoukl. Padal jsem dále, jednou ve slunci, jednou ve stínu, kontejner se otáčel kolem svislé osy a obrovský, jakoby opuchlý sluneční kotouč, vycházející vlevo a zapadající vpravo, se rovnoměrně sunul před mým zrakem. Pojednou mi do šumění a praskotu začal mluvit přímo do ucha vzdálený hlas:

„Stanice Solaris volá přistávajícího, stanice Solaris volá přistávajícího. Vše v pořádku. Jste pod kontrolou stanice. Stanice Solaris volá přistávajícího, připravte se na přistání v čase nula, opakuji, připravte se na přistání v čase nula, pozor začínám. Dvě stě padesát, dvě stě čtyřicet devět, dvě stě čtyřicet osm…“

Na předělech jednotlivých slov se vždycky ozvalo úlomkovité mňouknutí, které svědčilo o tom, že to nemluví člověk. Bylo to přinejmenším podivné. Normálně, přistává-li někdo nový, a k tomu ještě přímo ze Země, běží na letišti všechno, co má nohy. Neměl jsem však možnost déle o tom přemýšlet, protože obrovský kruh, který kolem mne opisovalo slunce spolu s rovinou, k níž jsem se blížil, se najednou překotil, vzepjal. Po tomto převratu následoval druhý, na opačnou stranu. Houpal jsem se jako závaží obrovského kyvadla a bojoval se závratí. Na ploše planety, vyvstávající teď přede mnou jako stěna pruhovaná špinavě fialovými a černavými šmouhami, jsem spatřil drobounkou šachovnici bílých a zelených teček — orientační znamení stanice. Zároveň se s třeskem oddělilo něco od špičky kontejneru; byl to dlouhý náhrdelník prstencového padáku, který se prudce zatřepetal; v tomto zvuku bylo něco nevyslovitelně pozemského — po tolika měsících první šumění opravdického větru.

Všechno teď začalo probíhat velmi rychle. Dosud jsem jen věděl, že padám. Teď jsem to uviděl. Zelenobílá šachovnice se rychle zvětšovala, viděl jsem už, že je namalována na podlouhlém, velrybu připomínajícím, stříbřitě se lesknoucím tělese s jehlami radarových antén po stranách a se špalíry tmavších okenních otvorů, a že ten kovový kolos nespočívá na povrchu planety, ale visí nad ní a vrhá na inkoustově černé pozadí svůj stín, eliptickou, ještě tmavší skvrnu. Zároveň jsem spatřil do fialová nabíhající vrásy oceánu, na nichž byl patrný slabý pohyb. Mraky orámované oslňujícím šarlatem se pojednou vznesly do výše, hnědě oranžová obloha mezi nimi se vzdálila a zploštěla, všechno se rozmazalo: dostal jsem se do vývrtky. Než jsem se stačil ozvat, krátký úder vrátil kontejner do svislé polohy a v průzoru se až k zamlženému obzoru rtuťově rozjiskřil vlnící se oceán; drnčící provazy a prstence padáku se pojednou odpojily a vítr je unášel nad vlnami. Kontejner se měkce rozhoupal oním zvláštním zpomaleným pohybem jako obvykle v umělém silovém poli a sklouzl dolů. Poslední, co jsem stačil postřehnout, byly mřížové letecké katapulty a dvě zrcadla síťových radioteleskopů zvedající se do výše snad několika pater. Něco kontejner zastavilo; ozval se přitom pronikavý zvuk oceli narážející pružně na ocel. Něco se pode mnou otevřelo a kovová skořepina, v níž jsem vzpřímeně trčel, skončila s protáhlým supivým vzdechem svou stoosmdesátikilometrovou pouť.

„Stanice Solaris. Nula, výška nula. Přistání skončeno. Konec,“ uslyšel jsem mrtvý hlas kontrolního zařízení. Oběma rukama (cítil jsem na hrudi nedefinovatelný tlak a vnitřnosti mi najednou připadaly jako nevítaná přítěž) jsem uchopil rukojeti přímo proti ramenům a vypnul kontakty. Zazářil zelený nápis ZEMĚ a stěna kontejneru se otevřela; pneumatické lože mne lehce strčilo do zad, takže jsem musel udělat krok vpřed, abych neupadl na tvář.

S tichým zasyčením, které se podobalo rezignovanému povzdechu, unikl vzduch ze závitů skafandru. Byl jsem volný.